Menu

Risen olog - Emperor

Vstupte do tajuplného ostrova Risen, plného nebezpečných monster a prastarých ruin.
Příspěvekod Liflaen » čtv 21. úno 2013 19:19:56 » Risen olog - Emperor
Obrázek

Přinášíme vám unikátní příběhy, jedná se o "olog" příběhy. Tedy One Life, One Game - rozumějme tomu hra na jeden život. Přinášíme vám příběh uživatele Emperor, který se rozhodl sepsat své dobrodružství a musíme konstatovat, že je to něco neskutečného. Již nespoléháte na klávesy F5 a F9, nyní vám jde o vše. Proto se vaše hraní diametrálně změní, začnete se více bát a chovat jako v normálním životě. Samozřejmě v tehdejší době. Proto přejeme příjemné počtení, pokud byste se chtěli zapojit do tvoření vlastního příběhu, navštivte diskusi k tomuto tématu.

Diskuse - ZDE
Každý den bude vydán nový článek.
Autor: Emperor

****
Kdesi na pláži

Tak jediný co si pamatuju je, že jsem plul na lodi. Poté je to už dosti zmatené a rozmazané, asi jak jsem se praštil do hlavy, prostě jsem se najednou probral na pláži. Rozhlídnul jsem se kolem, válely se tu mrtvoly námořníků, trochu ohlodaný od nějaké zvěře. Bylo mi jasný, že pokud si neseženu alespoň nějakej klacek, tak dlouho nepřežiju. I když se mi to trochu eklovalo, ohledal jsem nejprve ty mrtvoly, jim to myslím nevadilo a mě se třeba něco mohlo hodit. Kousek opodál jsem našel cosi, co by se při troše představivosti dalo použít jako zbraň a hned jsem dostal šanci ji použít. Ani ne 10 kroků ode mě hopkal nějaký přerostlý pták, nějaký kříženec supa a albatrosa, možná i racka, aspoň podle jeho řevu soudě. Nevím, jaké genetické mutace umožnily vznik takových potvor, v tuto chvíli mě především zajímalo, jestli to půjde umlátit klackem. Nebyl to až takový problém, zřejmě byl vyhládlý, tak jsem ho zdolal a vzápětí i jeho kamaráda, který mu běžel na pomoc. Vzal jsem z nich maso, ale to se za syrova nedalo pozřít. Prozkoumával jsem okolí a přitom zakopl o mrtvolu v ženských šatech. Mrtvola zamrkala, vstala a představila se mi jako Sára. Rozcuchaná, celá od bláta a krve, i přesto docela pěkná holka. Očividně byla ráda, že vidí někoho, kdo ji bude chránit v této pustině. Navrhla, že spolu prozkoumáme okolí a protože jsem neměl nic lepšího na práci, souhlasil jsem s vědomím, že ve dvou se to lépe táhne. Nechtělo se mi moc prozkoumávat houštiny, který mohly skrývat kdovíjakou havěť. tak jsme se vydali po vyšlapané (zvěří či lidmi?) stezce, která vedla nahoru. Teda tak ukecanou ženskou aby člověk pohledal, pořád mě zastavovala a chtěla mi vysvětlovat zcela zřejmé věci, jako že třeba na upečení masa potřebuju pánev (a odkud si ji mám vytáhnout, děvenko?), nebo že když tu hoří louče, tak tu asi budou lidé ... ale ... ona má vlastně pravdu! Spolknul jsem zaklení a šel jsem dál, narazili jsme na nějaká další zvířata, vyhublej vlk a pak cosi, co vypadalo jako kříženec krysy a ježka, pobil jsem je, ale bez nějakýho škrábance a kousance se to neobešlo. V dálce jsem spatřil nějakej dům, takže tohle peklo je skutečně obydlené lidmi. U domu, kterej byl ovšem neobydlen, si Sára sedla na lavičku řka, že má hlad a jestli bych jí neopatřil něco k snědku. Jasně, kotě ... prozkoumal jsem celkem prostý interiér, našel jsem třeba koště, (který jsem plánoval dát Sáře, může s ním třeba zametat, popř. na něm odletět). Mimo toho a dalších blbostí jsem nalezl i pánev, tak jsem sednul k ohni, kterej si tam jen tak hořel, aniž by někdo přiložil byť jediné polínko, ale důležité bylo, že jsem mohl předvést své kulinářské schopnosti. Teda žádnej zázrak s tím udělat nešel, bez soli a koření to prostě byl jen opečenej flák masa, ale Sára byla spokojená a já si mohl ověřit platnost přísloví, který mi v dětství říkávala maminka, že hlad je nejlepší kuchař, když jsem nechtěl dlabat polévku z tuřínu. Chtěl jsem se po jídle natáhnout na slamník v baráku, ale Sára mě vyhnala prozkoumat vnitrozemí.


Vnitrozemí

Pokud možno jsem se vyhýbal přímé konfrontaci s místní faunou, alespoň prozatím. Vyšel jsem kopec, cestou jsem u takového podivného kostelíka, nebo co to bylo, zahlídl nějaký obří můry (no tady se paní Evoluce teda vyřádila ...), který jsem raději obešel. Došel jsem až k dalšímu domku, kterej z dálky vypadal rovněž neobydlen, ale vevnitř na mě čekalo překvapení v podobě chlápka s mečem v ruce. Vybafnul na mě, jako co tu dělám a odkud jsem, když jsem mu vysvětlil svou situaci, tak se uklidnil a pobídnul mě, aby se tu porozhlídnul. Ono toho tady moc k plundrování nebylo, nějaký jídlo, v truhle jsem našel trochu lepší zbraň, takže klacek jsem mohl zahodit. Chlápek se mi představil jako Jan a trochu mě zasvětil, jak to tu vlastně chodí. Takže tu máme jedno město s inkvizitory, klášter s mágy a nakonec bažiny s bandity. Pochopil jsem, že tu je problém mezi bandity a zbytkem obyvatel, zejména onou inkvizicí, který šéfuje nějakej Mendoza. Řekl jsem Janovi, že tu je se mnou ještě jedna kočka, která čeká v domku poblíž pobřeží, vzal to na vědomí a nabídnul mi doprovod. Nejprve mi ukázal cestu k městu, došli jsme až k nějaký místní farmě, která prý patří klášteru. No, prozkoumám to tu později. Pak mě vedl opačným směrem, k bažinám. Cestou mě varoval, že si mám dát bacha na vojáky inkvizice, který po mně půjdou jakmile mě zmerčí a hned vyfasuju pobyt v klášteře zdarma. Kousek dál na nás zaútočili vlci, nevypadali už tak hladově jako ti, co jsem zabil já a bylo jich víc. Jan byl docela šikovnej a poradil si s nima celkem bez problémů. Když jsme došli k bažinám, tak se rozloučil a šel si po svejch. Já pokračoval dál, musel jsem si poradit s větší verzí těch ježur, co mě otravovaly už na pobřeží. Spatřil jsem chlápka, byl celkem sdílnej a já se dozvěděl víc o tomto táboře plném banditů, který vede nějakej Don. Don Esteban. Pak mi nabídnul, jestli bych s ním nechtěl vyrazit na červy. Než jsem se stačil zeptat, jaký tu chytaj ryby, zahlídnul jsem v dálce cosi, co sice vypadlo jako červ, ale hoooodně velkej. Nikdy jsem nebyl nijak zvlášť statečnej, ale ten pohled mi krapet podlomil kolena. Ale chtěl jsem si zachovat důstojnost, tak jsem souhlasil a běžel za ním. No, celej boj vlastně obstaral sám, já jsem jen párkrát do červa bodnul mečem, aby se neřeklo, ale radši jsem se držel trochu opodál, zvlášť když jsem uviděl, že ten červ kromě zubů používá nějaký chemický útok. Když bylo po boji, dostal jsem za úkol donýst maso do tábora.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Liflaen
Voodoo čaroděj
 
Příspěvky: 887
Registrován: sob 11. srp 2012 15:31:54
Bydliště: Středočeský kraj

Příspěvekod Liflaen » sob 23. úno 2013 0:28:47 » Re: Risen olog - Emperor
Bažinný tábor

Vydal jsem se tedy do tábora. Je osídlenej nejrůznějšími pochybnými individui, se kterýma jsem se postupně seznámil. Z jejich řeči jsem pochopil, že tady nejde o žádné velké ideály, vše se tu točí kolem zlata. Přímo k vůdci Donovi mě nepustili, prej si to musím zasloužit, tak jsem prokecal všechny kolem. Za zmínku stojí Rachel, Donova drahá polovička, která se stará o to, aby to v táboře klapalo. Pak tu byl kovář Oskar, kterýmu jsem mohl prodat nějaký harampádí, který jsem cestou sem nasbíral a kterej mi prozradil, že se pídí po nějakém zlatém meči. Pak Craig, týpek, kterej tu celkem úspěšně vede arénu a souboje v ní, za prachy samozřejmě. No a konečně nejodpudivější zjev v táboře, jistej Brogar, kterej šikanuje většinu místních v táboře. Pak tu je už jen pár lovců a dělníků, nebo spíš flákačů, který si válej šunky místo plnění svých povinností. Neměl jsem v úmyslu se tu příliš zdržovat, ale chtěl jsem se dostat k Donovi, kterej asi jedinej skutečně ví, co se tu na ostrově děje. Vzpomněl jsem si co mi říkal ten kovář, totiž že Don má rád zlato a pak ještě něco o zlatém meči. Ten se prý ve skutečnosti skládá z pěti kousků, který jsou ukrytý tady někde kolem. Plán byl najít ty kousky, nechat kováře, ať mi to skuje dokupy a následně tím kouskem ohromit Dona. První kus jsem našel v truhle v bažinách, to bylo celkem snadný až na ty šílený přerostlý můry, který strašně řvaly a zuřivě mi máchaly křídly kolem uší, ale při útěku před nimi mi pomohli místní. Uznal jsem, že s tím svým párátkem tady moc slávy neužiju a trochu jsem zaposiloval u Craiga. Mohl jsem si koupit trochu silnější zbraň, sekeru, byla sice těžká jak sviňa a musel jsem ji držet oběma rukama, ale kupodivu se s ní při troše šikovnosti a opatrnosti dalo pobít překvapivě dost zvířat. Tohle zjištění mi dodalo odvahy a zkusil jsem si zabojovat v Craigově aréně. I tady se ukázalo, že mám docela šikovnou mlátičku, dokonce se mi podařilo stát se něco jako místním šampiónem. Ale hlavně jsem po takovém úspěšném souboji mohl svého protivníka obrat, což se v případě souboje se samotným Craigem vyplatilo. Měl u sebe totiž druhý kus meče. V té kuráži jsem oslovil Brogara, ano, i jeho jsem vyzval na souboj. A dostal jsem ho, zmetka, teda měl výdrž a skoro dostal on mě, ale dokázal jsem ho kombinací krytů, úskoků a rychlých útoků zdolat. Zatímco se tam válel na zemi v prachu arény, tak jsem ho prošacoval a hele, třetí kus meče! Super! Zbývalo najít dva zbylé. Při průzkumu bažiny jsem narazil na chlápka, kterej měl buď vadu řeči, nebo byl sťatej pod vobraz boží. Z jeho blábolení jsem rozuměl akorát „lahev“ a „pivo“ a to ho spolu se škytáním usvědčilo. Pochopil jsem, že když mu dám pivo, na oplátku mi dá něco cenného. Dal jsem mu dvě a on mi daroval čtvrtej kus meče. Poslední jsem našel v jeskyni kousek odtud, hlídalo ho několik uřvaných můr, který si ale postupně daly říct, argument mé sekery byl přesvědčivý. Ležel tam chlápek, se kterým už hejbali červi, ale měl u sebe onen kýžený poslední kus meče. Nedočkavě jsem běžel za kovářem, byl nadšen a hned se dal do práce. Nakonec jsem ho od něj musel koupit zpátky, ale nějaký prachy jsem si našetřil. S mečem jsem se šel pochlubit Rachel, ta mě poslala přímo za Donem. Popravdě na mě nepůsobil kdovíjak impozantně, takovej fousatej děda, nicméně se uráčil mě vyslechnout. Řekl jsem mu, že bych se k tý jeho bandě rád přidal (ne, fakt jsem to neměl v úmyslu, ale chtěl jsem si získat jeho důvěru). Jemu to nestačilo a chtěl, abych za něj zjistil situaci ve městě. Ach jo, tolik práce pro nic ... Nezbylo mi, než na to přistoupit. Porozhlídnul jsem se kolem, byla tam velká hromada zlata, ale při pohledu na hoooodně velkýho, od pohledu zlýho chlapa (vypadal jako nějakej obr z pohádky, asi se tak chudák narodil) mě přešla chuť si to prohlídnout zblízka. Pak tam byl někdo jako šaman a felčar dohromady, daly se u něj koupit uzdravovací lektvary a takový kusy papíru, pomocí nichž se dalo kouzlit. Nakonec jsem hodil řeč s Fincherem, což byl velitel místních bojovníků a ten mi navrhnul, jestli bych se k němu nechtěl přidat, chystal se ještě s několika chlapy vyrazit na skupinu vojáků od Inkvizice, která okupovala místní ruinu a hledala tam nějaké cennosti. Nebyl jsem proti, a tak jsme se sešli na okraji bažin. Bylo nás docela dost a měl jsem to na povel, tak mě napadlo jich šikovně využít. Zkrátka jsem s celou tou grupou poběhal nejbližší okolí a pobil hromadu vlků, ježur, supů a prasat, což by mi samotnýmu trvalo mnohem dýl. Občas se mi některej ztratil z dohledu a pak jsem ho našel zevlovat někde v křoví, ale celkově to bylo rychlé. Když jsem vyčistil místní hřbitov od kostlivců (no, zprvu jsem nevěřil vlastním očím, ale fakt tady jen tak pobíhaj mrtvoly v dosti pokročilém stavu rozkladu), vydali jsme se směrem k ruině. Bylo tam pár chasníků v róbách s dlouhými klacky, kterýma se teda uměli ohánět. Při boji jsem se snažil pomáhat dle svých schopností, možností a momentálního stavu odvahy, takže jsem se držel tak trochu stranou a občas někoho tíhnul do zad. Když jsme přemohli i jejich mnohem lépe vyzbrojeného šéfa, ruina byla naše. Tím to pro mě tady skončilo, měl jsem v úmyslu jít do města, protože tam se zřejmě rozhodne o mé budoucnosti na tomto ostrově. Tak jsem se rozloučil a vyrazil směrem k farmě, kterou mi zprvu ukázal Jan.

Tristanova farma

Byla to spíš farmička, dvě políčka, pár prasat a kuřat, dvě budovy, jedna obytná, druhá spíše taková stodola, ale dalo se v ní vyspat. Oslovil jsem chlapa, co to tu vedl, Tristan se jmenoval a ten mě poslal za novici, kteří to tu obhospodařovali. Práce pro ně nebyla těžká, jeden chtěl posbírat úrodu, teda chvilku jsem tam běhal jak splašenej zajíc, než jsem našel všechno, co po mě chtěl. Druhej na poli nechtěl nic, ale nabídnul mi doprovod do města, ale až později. Třetí novic mi zadal trochu zábavnější úkol a to pobít nějakou místní smečku vlků. Když jsem prozkoumal okolí, narazil jsem na pár zvířat, který nebyly až tak nebezpečný, ale třeba divoký prasata si vynutily můj respekt před jejich ostrými kly. Nechal jsem je na pokoji a pátral po těch vlcích. Našel jsem je brzo, byla to nebohá, hladová a vychrtlá zvířátka, kterých mi bylo skoro líto, ale ne zas tak moc, abych je jejich utrpení nezbavil. Pátrání po těch vlcích mě zavedlo až do jeskyně, za kterou bylo sluncem zalité prostředí okupované dalšími božími hovady, který jsem sprovodil ze světa. Při cestě zpět mě před vchodem do jeskyně překvapil jeden novic, kterej mě varoval před nějakým vojákem, kterej tu přišel verbovat novice do kláštera. Napadlo mě, že by to mohla být docela rychlá a bezbolestná cesta do kláštera, ale pak jsem si vzpomněl na Jana a jeho varování, že bych se z toho kláštera už nemusel dostat ven. Tak jsem zalezl do stodoly a chrněl jsem do druhého dne. To už byl voják pryč a já mohl shrábnou odměnu za splnění úkolů. Vzpomněl jsem si na nabídku novice (jeho jméno si nepamatuju, ale bylo to něco jako chemickej prvek), kterej mi slíbil doprovod do města. Ten tedy svolil a vyrazili jsme z farmy směrem k městu. Cestou mi ukázal, kam všude se dá jít a co se týče města samotného, poradil mi, kudy se spíše dostanu dovnitř. A vrátil se zpět. Seběhnul jsem tedy rychle, než si mě všimne nějaká potvora, cestou dolů, naštěstí jsem nepotkal nic hrozivějšího než pár vlků a ostnokrys (musím se místních zeptat, jak se tu těm potvorám vlastně říká, zatím si vystačím s vlastními názvy). Došel jsem až k bráně, kterou hlídal chlápek, hádám, že patřil k banditům, nevím, nicméně svolil, že mě pustí za nějaký ten poplatek. S těžkým srdcem jsem vysolil 100 zlatek a vešel dovnitř.

Město

Za těch pár dní, co jsem ve městě, jsem poznal spoustu zajímavejch lidí. Vede to tu Inkvizice, tedy její vojáci v čele s Carlosem, která má problémy s místním podsvětím, tvořeným Donovými bandity, jejichž vedoucím je jakýsi Scordo, trčící v tajné chodbě ve stokách. Tyhle dvě skupiny se nemaj zrovna moc v lásce, banditi kradou a Inkvizice po nich pase.
Pak je tu několik obchodníků, kovář, několik noviců a jeden mág, bordel s krásnými děvčaty a hospoda s krásnou Patty. A samozřejmě prostí obyvatelé, měšťané. Než jsem se trochu zorientoval, opatrně jsem vyzvídal, jak to tu chodí a přitom získal několik úkolů, z nichž některé mohly naštvat jednu či druhou stranu. Já se nakonec rozhodnul pro tu „správnou“, popravdě nějaký pravidla o spravedlnosti a férovosti tu dostávaj na frak z obou. Ale pochopil jsem, že Inkvizice spolu s klášterem i s jejich mágy tu hrajou prim a já se chtěl svézt po té silnější vlně. Takže jsem splnil úkoly pro Inkvizici, vyhnal Scorda i jeho poskoky z města a vysloužil si důvěru místního bosse Carlose. Našel jsem a předal řádu ztracené pláty zbroje, tři zlatý mísy, jeden amulet a truhlu jednoho zabásnutýho piráta a bylo hotovo. Zmínil jsem se o místní krčmářce Patty, která hledala svýho otce, takže jsem pro ni zjistil nějaké informace a pomohl jí dostat se z města. Carlos si mě pozval na kobereček, pochválil mě a poslal mě i s doporučujícím dopisem do kláštera, kde jsem se po nedlouhém zkoumání pro a proti rozhodl stát se mágem.
Ale ne vždy to tu probíhalo podle mých představ. Za tu dobu, co jsem tady, jsem docela zesílil a ruce mě svrběly touhou si trochu zalaškovat se svou sekerou a zdejší vojenskou posádkou, ale v jednu chvíli se něco zvrtlo. Bylo to, když se do mě pustili dva vojáci najednou, zbili mě, ale co hůř, zatímco jsem bezvládně ležel na zemi, přišourala se ke mně nějáká farmářka či měštka a sprostě mě okradla. To jsem si nenechal líbit a hned co jsem vstal jsem tu ženštinu zmydlil. To se nelíbilo jejímu chlapovi, a už když jsem ho skoro měl na lopatkách, přiběhl na mě zas nějakej voják, sice jsem stihnul utéct, ale jdou po mě ... proč mě Innos trestá? Jo, já vím, neměl jsem si začínat, bože, těch zlatejch, o který jsem přišel. Nicméně poté, co jsem se nechal zmlátit vojákem inkvizice mi všichni dali pokoj, akorát jeden místní šupák jménem Dytar (říkal si hledač pokladů, ale byl to sprostej chmaták), kterej jak viděl tu melu, tak mu to stálo za to běžet s náma až k Romanovovu vězení, kde mě pochopitelně okradl. A když jsem se od něj snažil vzít své peníze zpět, zjistil jsem, že je nesmrtelný, což je normální podraz.
Takže jsem těch blbostí nechal, dokud mi zbyly ještě nějaký zlatky, a vydal se do kláštera. Cestu jsem našel poměrně snadno (koupil jsem ve městě šikovnou mapku), vyšel jsem ven tou tajnou chodbou ze stok, rozloučil se s Patty dumající u ohniště a vzal to nahoru do kopce. Nezdržoval jsem se dorážejícím zvířectvem, na ně bude čas později. Už jsem byl utahanej jako kotě, těšil jsem se na poklidný klášterní život, po tom, jakej šrumec jsem zažil ve městě.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Liflaen
Voodoo čaroděj
 
Příspěvky: 887
Registrován: sob 11. srp 2012 15:31:54
Bydliště: Středočeský kraj

Příspěvekod Liflaen » úte 26. úno 2013 19:43:45 » Re: Risen olog - Emperor
Klášter

Klášter byl až snad na nejvyšším vrcholu tohodle ostrova, podle toho se mi taky blbě dýchalo, vzduch tu byl nějak řídkej. Byl jsem vysílenej, ale šťastnej, když jsem konečně stál u brány. Pallas naštěstí nedělal okolky a poté co jsem mu ukázal dopis od Carlose, nabídnul mi spolupráci. Vybral jsem si cestu mága - jak jsem měl v úmyslu. Hned zkraje si mě odchytil Alric (ješitný týpek, co trvá na správném oslovení a schopný vám v rámci výcviku vrazit do ruky koště). Pak mě oslovil šéf týhle pevnosti, říká si Mendofa (španělský přízvuk a špatné sykavky). A že prej mám vyšetřit vraždu nějakýho Hemlara, kterýho krouhli zrovna v tý době, co jsem dorazil já. Taková důvěra!!! No budiž, ale před tím jsem musel absolvovat výcvik s holí. Šlo to fofrem, svou sekerou jsem vymetl arénu s Tuckerem, Williamem, nadutým Catem (Cato ... Cato ... nebyl to nějakej japonskej filozof?) a pak šel na řadu slavnej mástr Alric i s tim svým (prej) kouzelným mečem, nechci machrovat, ale trochu jsem trénoval a tak stačilo 20krát máchnout naprázdno, 5x ho trefit a velký mástr Alric se válel na zemi, inu jako to zvíře (haha, jako že ještě nevím, že to byl on, kdo se postaral o toho dealera). Netvářil se odvázaně, a mám pocit, že mě tak trochu nesnáší. Pokročil jsem na vyšší levl týhle svatyně, musím ještě přečíst nějaký knihy, sehnat brk, někomu někam zajít a pro někoho něco zařídit, znáte to. Pro dnešek to balím, mástři počkaj, jdu hodit špek na kavalec.

Klášter II

Dnešní den jsem se oddával modlitbám ... ne, kecám, vlastně jsem celou noc kradl, loupil, drancoval, čóroval, ... měl jsem z města takovej šikovnej prsten, kterej mě naučí plížení, teda jen když ho mám nasazenej. Taky jsem trochu šmíroval, zajímalo mě, jak tu ti chlapci řeší svý potřeby, jasně, celibát je celibát, ale příroda chce svý, ale nikdo žádný nepravosti nepáchal, všichni spali jak miminka. Po práci legraci, takže jsem si šel dát špeka do zdejší knihovny, to je dobrá zašívárna a což teprve když jsem tam objevil takovou legrační kouli, která mě proměnila ve šneka, fááákt hustý. Pak jsem si ještě trochu zablbnul s podobnou koulí na lítání, pročetl místní magazíny, pak na mě vybafl nějakej kostlivec, ale sejmul jsem ho dřív, než stačil říct nazdar. Ani nevím jak jsem se octnul u Abraxe, to je taky místní mástr, je tu zašitej a dělá nějaký experimenty či co, hned mi dal úkoly, prej abych se podíval po nějakejch chlápcích s takovými legračními jmény. Stařík byl trochu zmatený, ale jeho hlas potřebuju, a aspoň odsud na chvíli vypadnu. Pak jsem ještě oběhal ostatní mástry, Ilumar mě naučí psát svitky, teda až zjistím, jak se to vlastně dělá a seženu si konečně ten brk. Mástr Kožak mě poslal ven pro nějaký harampádí z farmy, hned jsem využil jeho nepozornosti (vůbec jsou tu všichni takoví roztržití, asi je to věkem a izolací) a vybrabčil mu sklípek. Mástr Ignác byl spokojenej s mými pokroky a taky mě poslal ven pro ohnivej krystal. Trochu jsem prokecnul místní ohledně Hemlara, toho mrtvýho, jehož smrt jakože vyšetřuju, nejradši bych toho zmetka Alrica sejmul hned, ale vyšetřovací postup žádá svý. Ale tahám to z nich, všichni jsou záhadní jak tajemnej hrad v Karpatech a posílají mě jeden k druhýmu. Sice mám seznam od mástra Pallase, ale je to fuška a šéf Mendofa (co to má proboha na tom oku?) na mě tlačí. Takže se jdu vyspat - a hele, ještě truhlička - a zítra pořeším další věci.

Divočina

Ráno byla zase bouřka, nejradši bych byl prospal celý den, kdo by se trmácel po divočině v tomhle počasí ... nicméně jsem se vykopal z pelechu a vyrazil plnit misi. Nejprve jsem poplenil nějakou bandu pygmejů, myslím, že jim tu říkají gnómové. Jsou to malá, legrační stvoření, takoví mrňaví kleptomani, kteří si nakradou co můžou a pak si to zběsile hlídají. Jakmile jsem se k nim jen přiblížil, začal jeden z nich poskakovat, až se mu mošničky natřásaly, ostatní se přidali a poté po mě začali metat vším možným, nejčastěji jídlem. Neměl jsem čas si s nima hrát na koulovanou a jejich srpy a klacky neměly proti mé sekyře šanci. Ale bojovali statečně, to musím říct, svým způsobem jsem je i chápal, taky by se mi nelíbilo, kdyby mě chtěl někdo připravit o věci, které jsem si poctivě a pracně nakradl. Ale silným a schopným patří svět, tak jsem je rozsekal a s nima ještě nějaký potrhlý můry, co tam poletovaly. Dole na farmě to ocenili a ještě mi za to zaplatili, to bylo milé. Pak jsem šel hledat ty dva týpky, na který čekal mástr Abrax. Jeden z nich se flákal přímo na farmě, druhej ležel tuhej kousek níž a oňumovali ho gnómové. Tak to bylo to snadný. Vyřídil jsem na farmě pozdravy od mástra Kožaka a šel hledat ohnivej krystal. Kousek pod klášterem byl vchod do nějakých prostorů, kde jsem tušil cíl. Problém představovala kudlanka, která ho hlídala, teda když nepočítám nějákou tu drobotinu kolem. Statečně jsem do ní zaťal svou sekyru, super, tohle půjde jako po másle, ale při druhém úderu se mi čepel svezla po jejím krunýři a ta potvora přešla do protiútoku. Měl jsem na sobě jen nějaký vypůjčený hadry z pevnosti, žádný paladinský brnění to teda není, a tak do mě klovala těma svejma pařátama, zatímco já ji nějak nemohl pořádně trefit. Dal jsem se tedy na taktický ústup, kryl jsem se štítem a couval a tak jsem ji zavedl až k Severinovi, místní mi chrabře pomohli a já se trochu styděl, že jsem si s ní neporadil sám, ale přece jen jsem nechtěl riskovat smrt, to se dá pochopit, ne? Vrátil jsem se zpět k tomu vchodu a hned u něj stáli zase gnómové. Teda těch se tu poflakuje, hádám, dost na to, aby vytvořili malou armádu kleptomanů. Vevnitř bylo šero, tak jsem se raději pořádně rozhlídnul, tušil jsem nějakej podraz, už jenom to, že tam byly dvě chodby. Když jsem se opatrně vydal tou první, zničehonic ze země vyjely bodáky, no málem jsem si cvrnknul do trenek, kdybych nějaký měl. To byla klika, jal jsem se teda prozkoumat druhou chodbu a všimnul si v dálce jakési páky ve zdi, Ta tam nebude asi jen tak pro okrasu, řekl jsem si, ta bude mít nějaký důležitý, ba přímo klíčový význam (všimnul jsem si, že si mluvím sám pro sebe nahlas, ale to jsou holt nervy a stres). Takže co teď? Musím s ní hnout, abych zřejmě deaktivoval nějakou past. Jsem to ale Sherlock!!! Vzpomněl jsem si na zašívárnu v klášteře a na jednu z těch zelených koulí ... jasně, telekineze!!! Naštěstí jsem u sebe měl jeden svitek, tak jsem ho použil na tu páku, a hle, ona se zvedla, cosi zarachotilo a pak už nebyl problém se vypořádat s jedním goblinem (teda vlastně gnómem), kterej zrovna prozkoumával mrtvolu nějakýho mnicha. A ten měl u sebe onen kýžený ohnivý krystal. Teda ti mástři mi dávaj zabrat, asi je jim srdečně u pr ... jedno, jestli někdo při těch jejich zkouškách zařve. No, venku se smráká, pochůzky jsem vyřídil, je čas vrátit se do bezpečného lůna pevnosti.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Liflaen
Voodoo čaroděj
 
Příspěvky: 887
Registrován: sob 11. srp 2012 15:31:54
Bydliště: Středočeský kraj

Příspěvekod Liflaen » pát 01. bře 2013 19:34:09 » Re: Risen olog - Emperor
Klášter III.

Dneska jsem měl zvláštní sen, sedím v krčmě ve městě, kecám s Patty, když tu si ke mě přisedne chlápek s culíkem, jestli bych mu nekoupil pivo. Už byl teda docela nacamranej, vykládal mi, že bojoval s draky a dokonce prý byl králem, no nechal jsem ho ať se vykecá, zdál se být neškodnej, akorát když jsem se ho zeptal na jméno, tak cosi zablekotal, jakože to není důležitý a začal vztekle mlátit korbelem o stůl. Pak se na mě zlomyslně podíval, měl přitom takovej šílenej cink v oku, a řekl: "I ty ses zrodil pro velké věci!" a rozplakal se. Probudil jsem se zpocenej až na zádi, radši už příště nebudu míchat chlast s hulením. Naštěstí mástři se mnou byli spokojeni, zbývalo už jen pořešit Alrica, ten zoufalec netušil, jaká smyčka se stahuje kolem jeho krku. Nechtěl jsem to uspěchat, tak jsem šmejdil po klášteře, mimo jiné jsem prozkoumal i střechy (je zvláštní, co tam někdy člověk najde), narazil jsem tam i na podivný improvizovaný oltář, nehodlal jsem řešit, kdo tam koho uctívá, ale mám za to, že se tu občas konaj dost ujetý mejdany. Hoši holt někdy potřebujou upustit páru, ale já to neprásknul, hodně mi jich pomohlo s vyšetřováním, jeden mi třeba poradil, abych prodával hulení a pak se šel vykoupat. Moc jsem zprvu nechápal souvislost, ještě to není celý týden, co jsem se myl naposled, ale dal jsem na něj. Vlezl jsem do vany, když tu se tu zjevil Alric. Jen tam tak stál, nic neříkal, zkoušel jsem do něj z legrace střelit šípem, on jen heknul a dál nic. Je snad sjetej? Tak jsem k němu šel blíž a tu se vám chlapec rozpovídal a než by řekl švec, začal do mě mlátit klackem, sotva jsem stihnul vytasit sekeru. Bitka to nebyla dlouhá (trochu jsem posiloval), a tak ten prevít za chvíli ležel na zemi. Bral jsem to jako jeho přiznání, což jsem taky nahlásil mástru Vitusovi. Jsem teď v klášteře za borce, ještě nikdo prý nestihnul splnit mástrovský úkoly v takovým čase, co nevidět mě zřejmě povýšej, naučím se nějakou tu magii a budu si užívat spokojenýho života (co, tati, ještě si myslíš, že jsem lempl?)

Klášter IV.

Dnes byl můj velký den, splnil se mi můj dětskej sen a stal se kouzelníkem, teda vlastně mágem, ale kdo by v takové chvíli bazíroval na sémantice. Mendofa měl velkou řeč za přítomnosti ostatních mástrů, odříkal jsem co chtěl a netrpělivě čekal, když už začne ta párty na mou počest. Žádná se nekonala. Místo toho mě Mendofa odvlékl někam stranou, trochu jsem se bál nějakého zvrhlého iniciačního rituálu, ale stařec nechal róbu na sobě a začal vykládat cosi o titánech a discích, který mu mám někde splašit. Byl jsem ještě trochu rozčarovanej z mizející vidiny bujarých oslav, už jsem se začal smiřovat, že to prostě oslavím s Kašparem, Willim a Tuckem (fajn kucí, občas spolu řádíme v čítárně, Willi navíc taky povýšil). Místo toho zase nějaká facha. Napadlo mě už, jestli by bývalo nebylo lepší, kdybych zůstal v bažinách, sice smrádek, ale jinak pohoda. No, pozdě ... utěšoval jsem se, že můžu aspoň používat ty dva magický krystaly, co jsem našel, jeden mi ještě prodá mástr Pallas, takže se těším, až je vyzkouším. A navíc jsem si tu rozjel slušnej kšeft s hulením, budiž ti, Hemlare, země lehká a dejž tobě Innos lehké spočinutí. No, nakoupil jsem nějaký svitky a lektvary, rozloučil se s klukama a vydal se napopsav ... naspopav, hergot ... napospas svému osudu.

Divočina II.

Takže sehnat disky, jasně. Jeden má Severin, druhej Don, další - rozbitej nějakej šaman Eldrič. Nejblíž jsem to měl na Severinovu farmu. Cestou jsem měl možnost vyzkoušet svý krystaly, žádná sláva to teda není, jak mám sakra poznat, kterej z nich mám trénovat, když jima každou potvoru akorát tak rozzuřím a stejně je musím dodělat sekerou. Mástři teda slibovali, že se to postupem času zlepší, ale teď na jejich trénování nemám dost zkušeností. Severin zklamal, protože ten jeho disk ukradli gnómové, tím pádem může být kdekoli na ostrově. Ti prevíti maj údajně nějakýho Bigbosse někde na východě, to zas bude rajzování, chtělo by to alespoň koně. Osedlal jsem sám sebe a šel k Donovi. Ten mi bez dalších keců jeden disk dal, teda musel jsem mu slíbit nějaký zlato, ale to už nebude moje starost. Fajn. Takže jeden bych měl, teď bych to měl zapít, tak jsem to vzal rovnou do města, podívat se, co je novýho. Hemží se tu samýma vlkama, ty potvory černý jsou nějaký tuhý a mazaný zároveň, kdybych měl spolíhat na magii, tak už dávno moje kosti roznesli po všech čertech. Kousek od zadního vchodu do města jsem potkal Patty, byla nějaká smutná, tak jsem s ní hodil řeč. Prý by potřebovala s něčím píchnout, řekl jsem, že ji rád něčím píchnu, ale ona můj smysl pro humor neocenila, tak jsem skočil na jedno a na jednu do přístavu, třeba ji to do zítřka přejde. Ráno bylo nechutně slunečné, ptáci řvali, až ucha zaléhaly, v hlavě armádu trpaslíků zběsile bušících do nebohých závitů, ještě ze včerejška opivněných. Zase do rachoty, ale nejsem sám, Patty po něčem pátrá, mám tucha, že to bude mít souvislost s disky, který hledám, tak jsem ji následoval a ona mi alespoň ušetřila práci s pobíjením té verbeže kolem. Zkoušel jsem zase ty krystaly, na ptactvo nebeské a jinou drobotinu jsou celkem šikovný, ale žere to dost manu a konkrétně fajrbóly tahám až někde z palce u nohy, tak je to pomalý. Kulomet je rychlejší, ale neuškodí tolik, spíš poškádlí. Led jsem radši ani nevytahoval, abych se před tou ženskou neztrapnil. Doběhli jsme až na hřbitov, tam mi řekla: "Kopej!", a ani vlastně nevím proč, poslechl jsem ji. Vykopal jsem v zemi díru velikou, vytáhnul truhlu a klíčem od Patty odemknul. A byla tam další truhla - už jsem si v duchu říkal, to si ze mě někdo dělá pr..., ale nahlas nic, předal jsem to Patty a ona mi dala další pokyny, pokud jí teda budu chtít pomoc. Vypadá to na větší akci a já měl pocit, že mi asi nic jinýho nezbyde, než do toho jít s ní, pokud se budu chtít hnout z fleku. Tak jsme si plácli, že jako najdu a vykopu všechny truhly, který tu její tatík zakopal. Mám pocit, že ta potvora hospodská po mě jede. Já se v ženských vyznám, hele, vony jako dělaj, že vod tebe něco stráááášně důležitýho potřebujou a přitom plánujou, jak tě dostat do ... kostela. Nebo aspoň do postele. No tak se mi to aspoň jeví. Ale dost bylo filozofování, je čas jít dál, asi to vezmu na východ.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Liflaen
Voodoo čaroděj
 
Příspěvky: 887
Registrován: sob 11. srp 2012 15:31:54
Bydliště: Středočeský kraj

Příspěvekod Liflaen » pon 04. bře 2013 17:29:57 » Re: Risen olog - Emperor
Východní pobřeží

Cesta na východ byla krušná. Kousek pod Severinovou farmou jsem narazil na vyplašenýho týpka, kterej vrtal, do čeho neměl a teď musel čelit následkům, přesněji naštvanejm (ne)mrtvejm, který ho straší za to, že jim něco ukradnul. Respektive jim teď budu čelit já, páč jsem mu slíbil, že mu s tím píchnu. Stejně jsem měl v úmyslu vyrasit všechny kostlivce, na který narazím, takže nějaký kostěný lordy už vezmu jedním vrzem. Jo, tomu se říká zdravý sebevědomí. První kostíci bydleli kousek opodál v jedný rozpadlý věži, teda musel jsem se k ní probojovat nějakou tou havětí. Chtěl jsem ty kosti vylákat po jednom, ale oni o nějaké férovce neměli ani potuchy, rozběhlo se jich za mnou hned pět a mě nezbylo nic jiného, než takticky ustupovat. Aby to nevypadalo až tak nemužně, tak jsem po nich vystřelil pár fajrbólů, ale to je akorát rozzuřilo, ale přesto, někteří to vzdali a pak už zbyli jen dva, se kterýma jsem se už mohl vypořádat. Nebyli až tak silní, stačilo párkrát silně seknout a váleli se v trávě, ani nestačili heknout, natož mě zranit. Začal jsem si víc věřit a šel vyřídit ten zbytek. Mezi nima byl i jeden z nemrtvých lordů, ten se uměl mečem hezky ohánět, jednou mě sekl tak silně, že mi ubral půlku života, ale stačilo se pečlivě krýt štítem a hlídat si je pěkně z obou stran a za chvilku prděli do hlíny všichni. Šmejdi! Těch pár gnómů už nepředstavovalo větší problém, posbíral jsem nějaký kytky a krámy, co se tam povalovaly (všechno se dá prodat). Vrátil jsem se zpátky k mostu a po pravé straně jsem si všimnul velkého stvoření, taková jako zmutovaná želva. Vítězství nad tou kostlivou bandou mi dodalo kuráže, tak jsem po tý obludě jen tak z hecu mrsknul jedním magickým šípem, zprvu zdánlivě neohrabaný tvor se s překvapivou rychlosti přiřítil ke mě, ale nenechal se spořádaně ubít, on se taky uměl krýt. Marně jsem bušil do toho jeho krunýře a jemu stačilo jen občas vytáhnout ven hlavu a ducnout do mě tak, že jsem ztratil rovnováhu. Tak takhle ne, musel jsem trochu vytříbit taktiku a když jsem si uvědomil, že nestačí jen zběsile mlátit zbraní, ale chce to občas s klidem a chladnou hlavou vyčkat správného okamžiku, pak už nepřestavoval takový problém. Pak jsem došel k nějakému průchodu, byla to obrovská jeskyně obývaná pár gnómy a kostlivci. A mezi nimi byl i jeden, co se jmenoval Patroscon, nebo to měl alespoň napsaný nad hlavou. Když jsem si postupně poradil s jeho pohůnky, čekal jsem nějaký zarputilý boj, ale trochu se zklamáním jsem musel konstatovat, že ta pakáž kostěná nemá kdovíjak silný vůdce, na tři rány šel do kytek. Pokračoval jsem dál jeskynním komplexem. Cesta vedla nahoru, tam jsem nerozvážně vlítnul mezi takový tři bubáky, to jsem ovšem neměl dělat, jen tak tak jsem stačil utéct. Ty potvory se sice dají vykrýt, ale jejich ledový útok ne. Takže mi trochu rozhodili sandál i sebevědomí, tak nějak jsem zjistil, že je nenávidím (a taky se jich trošičku bojím). Ale pokud jsem se chtěl dostat dál, musel jsem přes ně. Zkusil jsem tedy vylákat jednoho, ale to se zase nepovedlo a šli po mě všici, jeden do mě mydlil prackama tak rychle, že jsem nestačil útočit ani se krýt, propadnul jsem panice a při taktickém ústupu (no dobře, zbabělém úprku), jsem spadnul dolů před vchod do Patrosconova pelechu. To mi na zdraví nepřidalo, ale já neměl čas si ani loknout lektvaru, prostě jsem se zvednul a prchl ven až před vchod do jeskyně. Co to sakra je? Copak na ty ďábly nevyzraju? Se stažnýma půlkama a zbytky hrdosti jsem se vplížil dovnitř a opatrně nakukoval za roh, byli tam. Očička se jim zlověstně blýskala a mě se fakt hodně chtělo na záchod. Mrknul jsem do svýho báglu, jestli tam nanajdu něco užitečnýho. Slavný krystaly můžu vyloučit, žádný jiný užitečný kouzlo jsem tam nenašel, akorát svitek přeměny ve šneka. To by snad stálo za pokus, akorát jsem nevěděl, jestli ty černý opice třeba taky nežerou šneky. Ále co, risknu to. Proměnil jsem se a kupodivu bez problémů jsem se procupital až k východu z jeskyně. Sotva jsem se proměnil zpět, vybafnul na mě další podobnej, než jsem stačil vytasit sekeru, tak jsem měl tři čtvrtiny života pryč. Musel jsem ho ubít rychle, nějaký dlouhý krytí nemělo smysl, tak jsem couvnul před jeho dalším ledovým útokem a vzápětí zaútočil, naštěstí stačily dvě rány a bylo po něm. Přitom jsem si nevšimnul, že na mě zezadu doráží supi a taky mi ubíraj života, takže jsem musel ještě vyřídit je. To bylo poprvý, co jsem málem chcípnul, tak to ještě teď vydejchávám, na další hrdinské skutky nemám ani moc náladu, ale zřejmě mě toho ještě čeká dost.

Východní pobřeží II.

Už jsem se vzpamatoval, takže popojedem ... potkal jsem nějakýho lovce, kterej mi povídal podobnou bajku jako Severin. Že prý kousek odsud bydlí nějaká příšera jménem Gyrger, kterej šéfuje všem gnómům, třeba by mohl vědět něco o tom disku, kterej jeho poskoci ukradli. Nechtěl jsem tam jít sám (po té zkušenosti s bubákama v jeskyni jsem sice pořád statečnej, jenom trošku míň), tak jsem se nabídnul jako doprovod. Souhlasil, tak jsme vyrazili přes mostek do země gnómů. Bylo jich hodně, byli otravní a už při jejich pobíjení mě napadlo, že setkání s bossem asi nebude příliš přátelské. Došli jsme k ruinám, kde se to těma potvorama jen hemžilo, takový menší bludiště, měl jsem nervy, jak mě Henrik pořád zastavoval a chtěl si povídat - zrovna když jsem měl jednoho malýho zmetka na mušce. Snažil jsem se je odstřelovat krystalama, ale oni poskakovali tak šikovně, že jsem nakonec raději vytasil sekeru a rubal to ostošest, zatímco mě Henrik jistil zezadu lukem. U jednoho vchodu do podzemí mě Henrik zastavil, že prý by to mohlo být to místo, tak jsme seběhli dolů, pak zase dolů a ještě a nakonec jsme ho spatřili. Gyrger byl takový menší obr (hezký oxymorón, což?), co při chůzi mlátil hlavou o strop a vůbec se netvářil nadšeně, naopak bych řekl, že byl spíš trošku nazlobený, kdo mu to tam leze. Takže jsem se ani nepokoušel navázat konverzaci a šel po něm rovnou sekerou. Podařilo se mi ho šikovně namáčknout na zeď a chudák neměl šanci se jakkoli bránit mým úderům. Takže to bylo snadnější, než jsem myslel ... a měl u sebe disk!!! Ještě jsme s Henrikem prozkoumali druhý vchod, těch pár kostlivců a jeden jejich lord už šli jak po másle. Cestou zpět jsem to chtěl vzít zkratkou přes takovej kopec, ale hlídkoval tam další obr, tentokrát fakt velkej a už od pohledu zlej, možná bychom ho s Henrikem dali, ale jsem zastáncem filozofie, že žijem jen jednou, tak proč riskovat. Tentýž přístup jsem použil i u obludy, kolem které jsme běželi, už podle jejího řevu jsem usoudil, že by nás oba zblajzla k svačině dřív, než bys řekl brý chutnání. Za mostem jsme se rozloučili, a já se vydal směrem k chaloupce, kterou jsem viděl z mostku.

Ze záhrobí

Po odpočinku v chaloupce s milou Jasmin (až později jsem zjistil, že už má chlapa) a jejím psem Rufem jsem se vydal směrem ke kopci. Zapomněl jsem se zmínit, že mám nového kámoše, jmenuje se Fred, vypadá trochu nezdravě, ale mečem se ohání jedna radost. Díky němu jsem už nemusel řešit drobnou havěť jako jsou můry, vlci a podobně. Dokonce i skupinka gnómů byla pro něj hračka, teda s mou skromnou pomocí. (pořád mi vrtá hlavou, jestli by se tihleti tajtrlíci nedali ochočit). Došel jsem až k chatrči, u který stál mástr Kožak, hodili jsme řeč a když došlo na ztraceného Eldricka, dal mi úžasnou radu: ať ho najdu. Prohledal jsem chýš, teda kromě neskutečnýho bordelu jsem v tý haluzně našel akorát urvanej rukáv (a truhlu, kterou jsem však nemohl cracknout), no vzal jsem si ho do báglu a běžel se podívat, co je dál nahoře. Pobíhala a hulákala tam akorát potvora, na kterou jsem fakt kuráž neměl, ani Fred se netvářil příliš nadšeně, když jsem ho na ni poslal s tím, že mu budu krýt záda a držet palce. Můj věrný přítel poslechnul a za svou loajalitu zaplatil svým "životem" Cosi mezi trolem a opicí jen párkrát máchlo packou a bylo hotovo. Tak jsem se vrátil zpět až k Jasmin, která mi po nějakejch těch okolcích půjčila svýho psa. Nevěděl jsem teda zprvu, co s ním a jak se s ním vůbec domluvit, hodil jsem mu nějaký maso a on jen radostně vrtěl ocasem. Pak mě napadlo dát mu očuchat ten rukáv a ten malý, chlupatý šikula se rozběhnul zpět směrem k Eldrickově chýšce. Pochlubil jsem se mástru Kožakovi v domnění, že mě aspoň pochválí, on se však tvářil, jako že to je snad samozřejmé a nic jiného ode mě nečekal. Dobrá tedy, vzal jsem ho sebou a dobře jsem udělal, protože ten kulomet, co používal mi ušetřil dost práce (pořád váhám, jaký krystal mám trénovat, magickej v podání Kožaka na mě fakt udělal dojem). Cestou jsem sebral nějakou hůl (upozornil mě na ni Rufo - schopný pes, vadilo by Jasmin hodně, kdybych si ho nechal?), kterou tu očividně zapomněl roztržitý druid. Došli jsme až k podivné červené bariéře, o které mi mástr Kožak prozradil, že je magická. No to mě fakt nenapadlo! Nicméně mi dal nějaký svitky, kterýma jsem mohl bariéru rozbít. Rufus se na mě bohužel vykašlal a vrátil se zpět, takže jsme na prozkoumání vnitřku zbyli jen já s Kožakem. Inu, vešli jsme a hned za rohem na nás číhali podivní tvorové, vypadali jak neandrtálci zkřížení s ještěrkama, kteří se na nás okamžitě vrhli. Mástr Kožak cosi nesrozumitelného zahulákal a začal po nich střílet těma svejma šipkama, já je kosil svou sekerou, ale nějak jsem v tý rozjařenosti nepostřehnul jednoho, co byl schovanej v další místnosti a zákeřně mě zezadu napadanul. Než jsem se na něj stačil otočit, tak jsem .... umřel. Už jsem jen koutkem oka zahlídnul Kožaka, jak tam stojí a civí do zdi, než jsem mu stačil vynadat, proč mi nepomohl, nebo vynadat sobě, co jsem to za idiota, objevil se přede mnou takový podivný světlý tunel a já tušil, že tímto moje působení zde v tomto světě končí. Tak krásný a mladý, kariéru mága před sebou, škoda mě nechat prdět do hlíny ... ale co, třeba se najde jiný statečný rek, který mě pomstí.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Liflaen
Voodoo čaroděj
 
Příspěvky: 887
Registrován: sob 11. srp 2012 15:31:54
Bydliště: Středočeský kraj


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé